Zdravím Vás přátelé, než se pustíte
do čtení posledního letošního čísla Rockeru, dovolte abych Vám všem popřál
příjemné prožití vánočních svátků a šťastné vykročení do roku 2012.
Jedinou novinkou je snad jen aplikace pro iPhone a iPad - AC/DC
pinball.
Prosincové téma bych rád věnoval hudebnímu žánru rocková
opera a opereta.
Ano, opera nemusí být pouze v klasické (vážné) hudbě, ale i
v rocku.
Rocková opera je v
populární hudbě žánrově vyprofilovaná hudební kompozice,
vzniklá během druhé poloviny 60. let.
Kompozičně je někde uprostřed
opery a
operety. S
operou ji spojují složité a delší
skladby, dělení na dějství. S
operetou zase
skladby kratší, zapamatovatelné zpěvné melodie, tzv.
hitovky, krátké textové předěly.
Od
muzikálu ji odlišuje absence delších textových předělů,
slovních vstupů, komentářů. Do rockové opery se řadí všechny
opery vznikající v kytarovém zpracovaní. Typickou žánrovou
odnoží je metalová opera.
Pojďme si tedy nejdříve představit projekty, které vznikly
jako muzikály/opery.
HAIR (1967)
Vlastní muzikál Vlasy vznikl až na samém údobí
tohoto nejkulturnějšího lidského období, kdy se dva herci
James Rado a Gerome Ragni, jež žili v tehdejší hippie
centru, v newyorské čtvrti East Village, rozhodli myšlenky
hnutí květinových dětí převést do muzikálové podoby, jež by
byla přijatelná i pro ty, jenž s hnutím hippies příliš
nesympatizují. Oba společně vytvořili jednotlivé nesourodé
části budoucího muzikálu, kterým hudebník Galt Mac Dermot
poté vdechl i život tak, že Vlasy, jež se nejen
svým obsahem ale i koncepcí zcela vymykaly ze zaběhlého
muzikálového schématu, kdy byl kladen důraz na individualitu
jednotlivých postav a protagonistů, s oslavou drog,
hovorovou angličtinou, pálením povolávacích rozkazů i
americké vlajky či svlékáním herců, se od své premiéry dne
17. října 1967 domovském Veřejném divadle (Public Theatre)
uskutečnilo celkem 97 repríz, odkud se dne 29. dubna 1968
přesunulo do Biltmore Theatre na Brodwayi (1873 repríz), od
27. 1968 do Shaftesbureského divadla (Shaftesbury Theatre) v
Londýně (1998 repríz) a poté i do celého světa. (V Česku
stojí za zmínku snad jen
verze uvedená v říjnu 2004
brněnském Městském divadle, jež takřka beze změn
zdramatizovala Formanovu filmovou podobu.)
Sám Miloš Forman muzikál poprvé shlédl již v roce 1967 a byl
jím natolik uchvácen, že se rozhodl jej převést do filmové
podoby, ale narazil na složitý spletenec autorských práv i
neochotu původních autorů, jenž Formanovi příliš nevěřili
tak, že vlastní natáčení započalo až o celých deset roků
později. A jak si byl sám Miloš Forman plně vědom, vlna
zájmu o válku ve Vietnamu, pacifismus, sexuální i lidskou
svobodu dávno opadla do zapomnění, pročež Forman posunul
důraz celého filmu, přes počáteční odpor autorů, do zcela
nové roviny, jež graduje v závěru filmu, kdy se Berger
ostříhá a je namísto Claudeho Bukowského odvelen do
Vietnamu, kde je zabit. Celý film je pak navíc korunován
skvělou taneční choreografií Twyly Tharpové, jež se sice
zpočátku odmítala práce na filmu zúčastnit, ale nakonec si v
něm i zahrála v halucinogenní svatební scéně, i výborným
zpěvem s neotřelými hereckými výkony, kdy například Cheryl
Barnesová, mladá černošská maminka přijela na výběrový
konkurz až z Miami, kde pracovala jako uklízečka v motelu a
svou píseň Easy to Be Hard dokonce zazpívala hned
napoprvé.
Světem sám pro sebe je hudební stránka filmu, pro kterou se
ostatně Forman rozhodl celý film natočit. A tak snad jen ve
stručnosti, soundtrack z Hair patří mezi má
nejposlouchanější alba vůbec…
Protože producenti měli strach z reakce věřících a
církve, vydali nejprve písničky z muzikálu na
gramofonovém albu. Až pak byl muzikál uveden živě v
londýnském
West End a později na
Broadway. V roce
1973 natočil
Norman Jewison podle muzikálové předlohy rovněž film.
Novější filmové zpracování je z roku
2000 (režie:
Nick Morris).
První z celého muzikálu vznikla skladba Superstar
(říjen
1969), která se z celé stavby mírně vymyká a námět
aktualizuje pro
20. století. V roce
1969 ji nazpíval
Murray Head a vyšla na
singlu. Tato první skladba nakonec dala celému muzikálu
i jméno, když se pracovní název "Christ" nebo "Jesus Christ"
spojil s názvem singlu. V říjnu
1970 pak vyšel celý muzikál na 2LP
deskách v
Británii a velmi brzy poté i ve
Spojených státech. Je důležité zmínit, že part Ježíše na
tomto albu nazpíval Ian Gillan, zpěvák Deep Purple. Teprve
poté vzniklo jevištní nastudování, premiéru mělo
12. června
1971 ve Spojených státech, neboť zde mělo album větší
úspěch. Napřed proběhlo turné a pak se muzikál usadil na
Broadwayi (premiéra
12. října
1971). V roce
1971 měl Jesus Christ Superstar ještě premiéru ve
Vilniusu a Budapešti,
9. srpna
1972 pak v Londýně.
Na začátku 90. let
20. století přeložil
Michael Prostějovský libreto muzikálu do češtiny.
Muzikál byl pak s velkým úspěchem uváděn v divadle
Spirála na
pražském
Výstavišti (1994–1998).
Prostějovského překlad je používán i nadále. Představení
mělo celkem 1288 repríz a shlédlo jej 850.000 diváků.
Tento úspěch je i díky obsazení, ve kterém se sešli nejlepší
zpěváci - K. Střihavka, B. Basiková, D. Bárta.
EVITA (1976)
Muzikál Evita v mnoha ohledech korunuje desetiletou
spolupráci skladatele Andrewa Lloyda Webbera a libretisty
Tima Rice. Nejenže je zatím jejich posledním společným
dílem, ale také titulem, jež od své premiéry v roce 1978
neopustil světová jeviště. Nad Evitou se sešli po úspěchu
jejich předcházejícího díla, rockové opery Jesus Christ
Superstar. Na samotném začátku historie tohoto muzikálu
stojí rozhlasový pořad o druhé manželce argentinského
prezidenta Juana Dominga Peróna, Evy Duarte de Perón, který
si Tim Rice naladil v létě roku 1973 při jízdě autem, když
se večer vracel z kriketu. Stačilo několik málo minut, aby
si uvědomil, že dramatický životní osud této světice
argentinského lidu, ovšem rovněž značně kontroverzní
osobnosti politické scény Latinské Ameriky přelomu
čtyřicátých a padesátých let, se přímo nabízí pro divadelní
jeviště.
Muzikál se nejdříve představil na studiovém dvojalbu (stejně
jako Jesus Christ Superstar). Jeho vydání v listopadu roku
1976 předcházely dva roky práce. Evu si na nahrávce
zazpívala Julie Covington, Peróna Paul Jones. Cestu k
posluchačům albu proklestila ústřední píseň Don\'t Cry For
Me Argentina, která se již v únoru následujícího roku ocitla
v čele britského žebříčku. Podobně pokořila hitparády také v
Austrálii, Jižní Americe či Evropě, a tak, když 21. června
roku 1978 usedalo do hlediště londýnského Prince Edward
Theatre premiérové publikum, mohla se Evita pochlubit
Platinovou deskou a půl milionem dolarů za prodané vstupenky
v předprodejích. Na jeviště Evitu doprovodil vyhlášený
režisér Harold Prince. Julie Covington neměla o jevištní
podobu muzikálu zájem, a tak režisér do hlavní role obsadil
tehdy neznámou Elaine Paige, dnes velkou hvězdu světového
muzikálového nebe. Jejími partnery se stali rockový zpěvák
David Essex jako Che a Josh Ackland coby Perón. Londýnská
inscenace Evity je dnes považována za jeden z mezníků v
historii moderního muzikálového divadla. Evita se ve West
Endu hrála dlouhých osm let, její derniéra nese datum 8.
února roku 1986.
Za oceán se muzikál dostal o rok později. Začátkem května
roku 1979 se poprvé představil v Los Angeles, odkud se po
devíti týdnech přestěhoval na dalších několik týdnů do San
Francisca. Premiéra na newyorské Broadwayi se konala 25.
září 1979. V titulní roli se objevila rovněž neznámá Patti
LuPone, jejíž jméno je dnes v muzikálovém světě vyslovováno
s velkou úctou a respektem. Che ztvárnil Mandy Patinkin,
prezidenta Peróna Bob Gunton. O úspěchu inscenace svědčí
vysoký počet odehraných představení. Broadwayská Evita se
dočkala úctyhodných 1567 repríz. Výčtem divadel, jejichž
hlediště Evita během uplynulých dvaceti let plnila po strop,
bychom procestovali celý svět. Muzikál byl přeložen do
španělštiny, švédštiny, němčiny, norštiny, portugalštiny,
hebrejštiny, francouzštiny, japonštiny... S Evitou již
putovalo po světě mnoho divadelních společností, strhující
muzikálový příběh Evy Perónové se často objevuje rovněž v
nabídce repertoárových divadel.
To
tedy byly 3 základní muzikály/opery, které odstartovaly
formu rockového
muzikálu. Nyní se podíváme na
projekty jednotlivých rockových skupin, které
také experimentovaly s touto
formou.
THE
WHO - TOMMY (1969) a QUADROPHENIA (1973)
Tommy - jedná se o 4 album
rockové skupiny The Who. Jde o rockový muzikál, který
vypráví mrazivý příběh o chlapci jménem Tommy, který je
svědkem vraždy svého pohřešovaného otce, trpí kvůli excesům
své matky a je zneužíván svými příbuznými se stal legendou,
stvořili ho pánové Pete Townshend, Roger Daltrey, John
Entwistle a Keith Moon.
Deska obsahuje velmi silné texty čerpající z Townshendova
pohnutého dětství tvoří podstatnou část celého díla.
Instrumentální předehra vám představí několik stěžejních
motivů, které se v průběhu budou ještě opakovat a dále
rozvíjet. Nemůžu si pomoct, ale zahajovací "Overture" na mé
tváři vždy vykouzlí ten blažený úsměv signalizující magický
hudební okamžik. Zároveň vás na následujících 72 minut
přiková do křesla.
Zvuk
je poplatný době vzniku nahrávky, nicméně na vás přenáší tu
pověstnou náladu z „šedesátého devátého“, náladu z roku, ve
kterém vzniklo několik nesmrtelných desek.
V
roce 1992 byla deska převedena do divadelního představení,
které v roce 1995 mělo na kontě 855 repríz.
Quadrophenia
- je 6. album a 2. počin jako rocková opera britských The
Who. měla být další rockovou operou, ale tak výrazného
uznání se nedočkala, byla kritizována především za
"nadbytečnou instrumentaci". Dnes už je hodnocena jako
klasická deska a poslední majstrštyk kapely.
Opus
je tentokrát postaven kolem příběhu mladé mod (Pojem
mod je odvozen od slova modernist (modernista), což byl
termín používaný v 50. letech k popisu fanoušků moderního
jazzu a též hudebníků samotných. Toto označení
kontrastuje s termínem trad, který označuje tradicionální
jazz, jeho hudebníky a fanoušky) kultury z poloviny 60.
let. Byl to mnohem ambicióznější projekt než Tommy. Koncept
byl možná nakonec příliš nejasný a matoucí pro masové
publikum a projekt se v té době nesetkal s ohlasem. Na
motivy této desky byl v roce 1979 natočen stejnojmenný film,
kde si zahrál i
Sting.
GENESIS - THE LAMB LIES DOWN ON
BROADWAY (1974)
poslední
album art rockových Genesis s
Peterem Gabrielem nemohu po hudební ani textové stránce
označit za vrchol jejich společné tvorby, ale jistě toto
album mohu označit za jejich nejambicióznější projekt.
Naštěstí se tyto ambice podařilo skupině realizovat a tak
vytvořit další prvotřídní desku, v tomto případě dokonce
dvojalbum, po Supper's Ready druhou Gabrielovu variantu
Alenky v říši divů s hudbou Genesis.Ve své době bylo album
přijato s velkými rozpaky. Hlavně ty texty jsou těžko
pochopitelné, když se zaměříte jen na jednu skladbu. Texty
jsou trochu problematické, jsou plné alegorií a
nejednoznačných narážek.
Je
to příběh (anti)hrdiny Raela, který se proti své vůli
dostává do víru událostí a zažívá dobrodružství, z nichž by
si většinu milerád odpustil. A když se konečně dostává na
konec své strastiplné cesty, tak si nepřipadá jako vítěz, je
vyčerpán a pochybuje o smyslu všeho, co vykonal…
The Wall je rocková opera – koncepční album s příběhem.
Hlavním tématem alba je izolace člověka od lidí kolem.
Koncepce alba byla silně inspirována incidentem na
montrealském koncertě Pink Floyd 6. července
1977 (turné In the Flesh k albu
Animals), kdy baskytarista skupiny
Roger Waters plivl do tváře jednoho rozvášněného
fanouška pod pódiem. To Waterse inspirovalo k myšlence
jakési pomyslné zdi („the wall“) mezi obecenstvem a hudební
skupinou, které se navzájem odcizují. Do tohoto konceptu
zasadil Waters příběh rockového hudebníka jménem Pink, jehož
život sleduje album The Wall. Pink je postava silně
ovlivněná vlastním Watersovým životem. Ten byl totiž silně
ovlivněn úmrtím svého otce ve
druhé světové válce krátce po svém narození, na albu se
ale objevuje i ponižování od učitelů, příliš ochranářská
matka či rozchod s manželkou, která jej podváděla. Kvůli
těmto skutečnostem, jež se objevují v jednotlivých skladbách
alba, postupně vytváří Pink kolem sebe onu zeď, která jej
izoluje od ostatní společnosti.
Nahrávání alba také vyhrotilo vztahy mezi jednotlivými členy
PF, což zapříčinilo vyhození Ricka Wrighta ze skupiny.
Projekt The Wall byl znovu obnoven v roce 1990 samotným
Watersem (solo)
za
příležitosti pádu berlínské zdi a poté 2010, který zavítal i
do O2 arény.
GREEN DAY - AMERICAN IDIOT (2004) a
21st CENTURY BREAKDOWN (2009)
American
Idiot je sedmé album
americké skupiny
Green Day, které vyšlo v roce
2004. Pro skupinu znamenalo velký comeback po takřka
deseti letech. Koncepčně se jedná o
rockovou operu kritizující situaci v Americe po
11. září 2001, americký styl života jako takový a
výrazně též amerického prezidenta
George W. Bushe.
Album vypráví příběh mladého
punkeraJOSe (Jesus of Suburbia = Ježíš z
předměstí). Ten si stěžuje nejen na uvíznutí v „buranském“
předměstí, ale i na celkovou situaci ve světě vůbec. Svou
beznadějnost řeší
alkoholem a
drogami, v té chvíli potkává i jistý spekulativní
charakter: St. Jimmyho. JOS se stane na přítomnosti St.
Jimmyho závislý. Později v příběhu potkává dívku jménem
Whatsername (česky „jaksemenuje“), která ho záhy právě
kvůli jeho závislosti na St. Jimmym opouští. V poslední
nahrávce už JOS jen prozrazuje, že ač si nemůže vzpomenout
na její jméno, navždy si bude pamatovat její tvář.
21st
Century Breakdown je osmé album americké punkrockové
kapely
Green Day. Jde o 2. rockovou operu této kapely.
Sedmdesátiminutové album vlastně nikam
neodbočuje. Opět jde o nahrávku svázanou konceptem,
tentokrát jde o příběh dvou mladých lidí. Glorie a Christian
jsou pár, který se protlouká životem ve Spojených státech po
vládě George W. Bushe.
Deska je pomalejší a jemnější než "American
Idiot", ale je to pochopitelné a jakási melancholie je na
místě víc než naštvanost. Nastoupil nový prezident a teď se
jen čeká, jestli zvedne zemi z pozic, kam ji poslal ten
předchozí.
Ale
nejen v zahraničí vznikají koncepční alba. Pojďme se podívat
na nějaké
Pašijové hry velikonoční začaly vznikat na podzim 1977. Když
Vratislav Brabenec přišel s dokončeným libretem Pašijových
her, skupina se rychle rozhodla pro jeho zhudebnění. Hudební
stránka Pašijových her velikonočních byla pro Milana Hlavsu
velkou výzvou - dosud skládal téměř výhradně krátké rockové
písně. Pašijové hry jsou daleko propracovanější a
komplexnější, u jejich vzniku ovšem nestála idea stvořit
náročné artificiální dílo, ale spíš myšlenka oživení
lidových tradic pašijových her. Pašije byly dokončeny a
nazkoušeny během zimy. Pečlivě utajovaná koncertní premiéra
proběhla 22. dubna 1978 na Hrádečku u Václava Havla. Sestava
Plastic People se pro tento projekt rozrostla na deset
členů. Zvukový záznam Pašijí, pořízený „studiově“ v domácích
podmínkách Havlova Hrádečku, byl nejprve šířen jako samizdat
na magnetofonovém pásku spolu s textovou a obrazovou
přílohou. Roku 1980 vyšla nahrávka pod názvem Passion Play u
kanadské firmy Boží Mlýn, založené Paulem Wilsonem a byla
posléze s velkým ohlasem vysílána celoplošnou kanadskou
rozhlasovou stanicí CBC.
PROGRES 2 - DIALOG S VESMÍREM
je
třetí album
brněnské
rockové skupiny
Progres 2, ale zároveň první, které kapela vydala pod
tímto názvem (do roku 1977 používala jiné názvy). Deska,
která je označena jako „průřez rockovou operou“, byla vydána
v roce
1980.
Kapela rozhodla vytvořit audiovizuální projekt, při kterém
by byly na koncertu promítány obrázky či různé předem
natočené sekvence.Jejich manažer
Oskar Man, který byl milovníkem
sci-fi literatury, vytvořil příběh o člověku, který se
snaží oprostit od materialistické společnosti na Zemi a
který hledá únik v nekonečném vesmíru. Kapela s příběhem
souhlasila, její členové napsali jednotlivé skladby, ke
kterým poté dodal Man konkrétní texty.
Některé texty byly pro tehdejší režim problematické (ačkoliv
texty na koncertech byly bez jakýchkoliv úprav): ve skladbě
„Planeta
Hieronyma Bosche II“ se původně zpívalo o
heroinu (Nám vládne král, má jméno Heroin) a i
když text před touto drogou spíše varoval, musela být
studiová verze upravena – kapela z textu proto vypustila
souhlásky, takže je tvořen jenom
samohláskami a jedná se tak o nesrozumitelné mumlání.
Druhý problém nastal u písně „Moře suchou nohou přešel jsem“
pojednávající o
křesťanské tématice. K ní musel zcela nový text napsat
Vladimír Čort a skladba byla přejmenována na „Tisíce
mých očí“.
ANTIGONA ROCK OPERA
Rocková opera autorů
Milana Steigerwalda a Pavly Forest na motivy Sofoklovy
anitcké tragédie. Netradiční zpracování otevírá na scéně
českého hudebního divadla zcela nový divácký prožitek.
Nechte se unést na vlnách tajemného příběhu v podání špiček
rocku a opery, krásných akrobatek a rockové kapely.
Příběh vystupující z hlubin tajemného starověku s sebou
přináší dvě základní dějové linie - téma generační vzpoury a
téma lásky doslova až za hrob.
Antigona je volným pokračováním rockové opery
Oidipus Tyranus.
Jistě
tato díla patří mezi klenoty rockové hudby a vyplatí se nad
jejich poslechem nebo shlédnutím strávit čas a vychutnat si
je do posledního tónu.
Jako každý měsíc sem vybral nějaké zajímavé koncerty, které nás čekají
v
nejbližší době. Další akce je možné naleznout na stránkách prodejců vstupe-